Recenze: Pavel Materna. Hovory o pojmu. Praha: Academia, 2016, 158 stran.

Wilhem von Humboldt -- Karl Jaspers -- Odo Marquand -- Karl Mannheim -- Lucien Goldmann -- Terry Eagleton.

Tato stať se zabývá implicitním vztahem pojmu nutnosti a náhodnosti (bytí jsoucího) a pojmu zákona (bytí jsoucího) v Marxově filosofii spjaté (svázané) s explicitním vztahem pojmu nutnosti a náhodnosti (bytí lidsky jsoucího v ekonomicko-společenské bytné sféře) a pojmu zákona (bytí lidsky jsoucího v ekonomicko-společenské bytné sféře) v Marxově politické ekonomii a ukazuje její ontologicko-nomologické přednosti, poukazujíc však na její antropologicko-ontologické nedostatky, spjaté zvláště s jejím historicismem (s "bídou historicismu").

Tato stať se zabývá implicitním vztahem pojmu nutnosti a náhodnosti (bytí jsoucího) a pojmu zákona (bytí jsoucího) v Marxově filosofii spjaté (svázané) s explicitním vztahem pojmu nutnosti a náhodnosti (bytí lidsky jsoucího v ekonomicko-společenské bytné sféře) a pojmu zákona (bytí lidsky jsoucího v ekonomicko-společenské bytné sféře) v Marxově politické ekonomii a ukazuje její ontologicko-nomologické přednosti, poukazujíc však na její antropologicko-ontologické nedostatky, spjaté zvláště s jejím historicismem (s "bídou historicismu").

Tato stať se zabývá implicitním vztahem pojmu nutnosti a náhodnosti (bytí jsoucího) a pojmu zákona (bytí jsoucího) v Marxově filosofii spjaté (svázané) s explicitním vztahem pojmu nutnosti a náhodnosti (bytí lidsky jsoucího v ekonomicko-společenské bytné sféře) a pojmu zákona (bytí lidsky jsoucího v ekonomicko-společenské bytné sféře) v Marxově politické ekonomii a ukazuje její ontologicko-nomologické přednosti, poukazujíc však na její antropologicko-ontologické nedostatky, spjaté zvláště s jejím historicismem (s "bídou historicismu").

Tato stať se zabývá implicitním vztahem pojmu nutnosti a náhodnosti (bytí jsoucího) a pojmu zákona (bytí jsoucího) v Marxově filosofii spjaté (svázané) s explicitním vztahem pojmu nutnosti a náhodnosti (bytí lidsky jsoucího v ekonomicko-společenské bytné sféře) a pojmu zákona (bytí lidsky jsoucího v ekonomicko-společenské bytné sféře) v Marxově politické ekonomii a ukazuje její ontologicko-nomologické přednosti, poukazujíc však na její antropologicko-ontologické nedostatky, spjaté zvláště s jejím historicismem (s "bídou historicismu").

[A dictionary of contemporary philosophical concepts].

The study aims to explain the meaning and function of the concept of topicality (Aktualität) in Benjamin’s philosophy of history and to show that it can present a relevant alternative to contemporary historiography. In times when society is improving the accuracy of its grasp of history and accumulating ever more data about it, Benjamin’s philosophy is valuable by concerning itself primarily with the problem of presentation (Darstellung) of the topicality of particular historical phenomena. Thanks to a better understanding of the (...) concept of topicality, the reader will be able to see why Benjamin thought that to respond to what is “actual” in the sense of “topical” or “timely” in history is more important than specifying or accumulating data about it. However, in the presentation of a single topical historical object the whole of history is monadologically expressed: Benjamin’s focus on particular, unique phenomena didn’t imply a resignation vis-à-vis the task of expression of the whole. (shrink)

Úvahy spojené s náhodností se v evropské historii objevují poměrně pozdě, na přelomu středověku a novověku. Týkají se zpočátku šancí výhry v různých hrách či situacích a později přecházejí k zavedení pravděpodobnosti klasické a geometrické. Počet pravděpodobnosti je z matematického hlediska završen Kolmogorovovou axiomatickou teorií. Ve způsobu vnímání a interpretace pravděpodobnosti však přetrvává mnoho otevřených otázek, problémů a paradoxů, jako například řešení Bertandovy úlohy. Čtyři hlavní směry v pojetí pravděpodobnosti (logické, četnostní, subjektivní a propenzitní) úzce souvisejí se způsobem vnímání náhodnosti (...) (epistemologickým nebo ontologickým). Úvahy o vývoji vnímání náhodnosti a interpretace pravděpodobnosti přinášejí schopnost orientovat se v základních principech a poznatcích vědy a přispívají k hlubšímu pochopení celé problematiky. (shrink)

Sven K. Knebel wyklada filozofię w Freie Universität Berlin. Jego praca została przez tenże Uniwersytet przyjęta w roku 1998 jako podstawa habilitacji z zakresu filozofii. Lata 1550-1700 wymienione w tytule omawianej pracy, to okres pomiędzy ogłoszeniem Dekretu o usprawiedliwieniu na Soborze w Trydencie oraz ogłoszeniem Bulli Unigenitus. Na koniec wspomnianego okresu przypadają lata życia G. Leibniza, 1646-1716. Knebel koncentruje się więc na 150 latach filozoficzno-teologicznych dysput, w których zasadniczym pytaniem było: jak w sposób spekulatywny mówić o Bożej i ludzkiej wolności (...) z jednej strony oraz o związanej z nią moralnej konieczności z drugiej strony? (shrink)

U tekstu izlažemo rješenje razlike između Wittgensteinove uporabe modela u TLP i modeliranja u PI, RFM i OC temeljem analize razlike u izboru samih riječi i opisa pojmova fenomena u njegovim napomenama. Metoda je pojmovna analiza Wittgensteinova tretiranja znanstvenih modela i modeliranja. Dodatno, tekstualna raščlamba i poredba korištena je pri istraživanju njegovih glavnih napomena na tu temu. Ako je otkrivena razlika između modela i modeliranja i kontinuitet ovisnosti oba pojma o pojmu slike, pri čemu je razlika slike i oslikavanja (...) uzeta kao zadana, zaključujemo kako je Wittgenstein svoj stari pojam modela nastojao inkorporirati u novi pojam modeliranja. Eksplicirana razlika i inkorporiranje pridonosi pojašnjenju teme Wittgensteinovog posrednog i neposrednog utjecaja na filozofiju znanosti. (shrink)

Sven K. Knebel wyklada filozofię w Freie Universität Berlin. Jego praca została przez tenże Uniwersytet przyjęta w roku 1998 jako podstawa habilitacji z zakresu filozofii. Lata 1550-1700 wymienione w tytule omawianej pracy, to okres pomiędzy ogłoszeniem Dekretu o usprawiedliwieniu na Soborze w Trydencie oraz ogłoszeniem Bulli Unigenitus. Na koniec wspomnianego okresu przypadają lata życia G. Leibniza, 1646-1716. Knebel koncentruje się więc na 150 latach filozoficzno-teologicznych dysput, w których zasadniczym pytaniem było: jak w sposób spekulatywny mówić o Bożej i ludzkiej wolności (...) z jednej strony oraz o związanej z nią moralnej konieczności z drugiej strony? (shrink)

Po předběžném vymezení pojmu smyslu jako něčeho podobného funkci dané věci se pozornost obrací k vymezení filozofie jako teoretické disciplíny. Teorie je však vymezena pomocí svého protikladu praxe stejně jako krása je možná jen na pozadí ošklivosti a pravá ruka existuje díky ruce levé. Pokud se teorie neaplikuje v praxi, jedná se o spekulaci. Avšak teorie významu a pravdy, na které pretenduje analytická filozofie poslední doby, naši komunikační praxi nijak nevylepší. Pro teorie ve vědě je, na druhou stranu, dopředu (...) vymezeno díky kterým výsledkům budou považovány za potvrzené, a díky kterým za vyvrácené. Filozofie není teorie a její otázky nemají žádnou funkci, tedy ani smysl. (shrink)

Hlavným cieľom práce je identifikovať antinaturalistické črty etiky Dunsa Scota. Predpokladom je objasnenie pojmu naturalizmu. V teoretickej filozofii je možné rozlíšiť metafyzický, vedecko-metodologický a sémanticko-analytický naturalizmus. V praktickej filozofii je naturalizmus prítomný v etike cnosti, v ktorej sa pri dosahovaní dobrého života pracuje s pojmom ľudskej prirodzenosti a emočno-afektívna stránka človeka je relevantným prvkom etického uvažovania. Voči nej stojí etika pravidiel, podľa ktorej je zdrojom morálne dobrého ľudská racionalita, prax má byť formovaná podľa poznania rozumu a emocionalita je v (...) tomto etickom uvažovaní irelevantná. Na základe rozboru niektorých diel Dunsa Scota je jeho etika antinaturalistická v týchto bodoch: vôľa ako protiklad prirodzenosti; oddelenie morálky a blaženosti; sekundárny význam emócií v etickom uvažovaní; univerzálne záväzný imperatív lásky k Bohu; vôľa ako sídlo morálnych cností. Spojenie blaženosti, cnosti a prirodzenosti u Scota stráca vnútornú súdržnosť, prirodzené a morálne dobro nekonvergujú, čo sa odráža v „denaturalizácii“ morálky. Na základe identifikácie antinaturalistických čŕt Scotovej etiky prichádzame k záveru, že jeho etika má bližšie k etike pravidiel. (shrink)

Fenomenológia ducha, zdôrazňuje Heidegger, je prvou časťou Hegelom plánovaného systému vied. Jej podtitul znie: Veda o skúsenosti vedomia. Tou vedou (Wissenschaft) bude filozofia, chápaná ako veda o skúsenosti vedomia, teda o skúsenosti, ktorú má vedomie seba samého. Filozofii, podľa Hegela, ide o absolútne poznanie, teda o poznanie v najvšeobecnejšom zmysle slova. Možno teda tvrdiť, že kým Hegelovi išlo vo Fenomenológii ducha o vzťah človeka, poznávajúceho subjektu, schopného sebauvedomenia, k absolútnu, tak Heideggerovi v jeho interpretácii Hegelovej Fenomenológie ducha išlo predovšetkým (...) o absolútno samé, teda o bytie, ako ho chápal. Pre Heideggera nie je problematika obsiahnutá vo Fenomenológii ducha ničím iným ako artikuláciou protikladu: nekonečnosť bytia verzus konečnosť jestvujúcna. (shrink)

Hlavným cieľom práce je identifikovať antinaturalistické črty etiky Dunsa Scota. Predpokladom je objasnenie pojmu naturalizmu. V teoretickej filozofii je možné rozlíšiť metafyzický, vedecko-metodologický a sémanticko-analytický naturalizmus. V praktickej filozofii je naturalizmus prítomný v etike cnosti, v ktorej sa pri dosahovaní dobrého života pracuje s pojmom ľudskej prirodzenosti a emočno-afektívna stránka človeka je relevantným prvkom etického uvažovania. Voči nej stojí etika pravidiel, podľa ktorej je zdrojom morálne dobrého ľudská racionalita, prax má byť formovaná podľa poznania rozumu a emocionalita je v (...) tomto etickom uvažovaní irelevantná. Na základe rozboru niektorých diel Dunsa Scota je jeho etika antinaturalistická v týchto bodoch: vôľa ako protiklad prirodzenosti; oddelenie morálky a blaženosti; sekundárny význam emócií v etickom uvažovaní; univerzálne záväzný imperatív lásky k Bohu; vôľa ako sídlo morálnych cností. Spojenie blaženosti, cnosti a prirodzenosti u Scota stráca vnútornú súdržnosť, prirodzené a morálne dobro nekonvergujú, čo sa odráža v „denaturalizácii“ morálky. Na základe identifikácie antinaturalistických čŕt Scotovej etiky prichádzame k záveru, že jeho etika má bližšie k etike pravidiel. (shrink)

Článek souhrnně odpovídá na vybrané podněty a námitky čtyř textů, jež polemizují s některými aspekty Dvořákovy knihy Kauzalita činitele (Togga 2020). Ve vztahu k článku J. Peregrina vysvětluje, proč nelze přijmout jeho řešení antinomie mezi svobodným rozhodováním a determinismem oddělením dvou druhů jazyků či výkladových rámců. Kritiku S. Sousedíka Dvořák považuje za založenou na příliš úzkém pojetí schopnosti. Odmítá to, že by z pojmu schopnosti plynulo, že ta může být determinována pouze něčím jiným, než je její nositel. Podstatnou část (...) námitky D. Peroutky Dvořák přijímá a upřesňuje, nakolik je existence alternativních možností nutnou podmínkou svobodného charakteru rozhodování. Konečně, v polemice s V. Punčochářem se Dvořák snaží vyložit, ve kterém smyslu náhoda ruší svobodu a ve kterém nikoliv. Dále, autor nepovažuje epistemické alternativy za dostatečné pro skutečnou svobodu rozhodování. (shrink)

Článek se věnuje nejnovější knize Charlese Taylora Secular Age (2007). Poukazuje na její kořeny v hegeliánství a v novějších kritikách modernity a probírá některé námitky vůči Taylorově koncepci včetně Taylorových odpovědí. Taylor představuje dva typy současných etických projektů. Na jedné straně tzv. výlučný humanismus, na druhé straně imanentní antihumanismus. A smyslem jeho genealogie moderního sekularismu je ukázat vzájemnou podmíněnost mezi antihumanismem, humanismem a religiozitou s tím, že bez nějaké formy transcendence se každý západní hodnotový systém vystavuje nepřekonatelným tenzím, aby následně (...) navrhl koncept originality volající k následování jako spojnici hlavního nároku křesťanství ztělesněného v pojmu lásky k bližnímu s moderním uměním jako náhražkovým náboženstvím. Taylorova práce je nejen v tomto ohledu postavena na jeho celoživotním zájmu o Hegelovu filosofii, v níž se hledá takový způsob, jak spojit etiku autenticity se smyslem pro společenství, který by překonal omezení reflektující racionality. Taylorovo obohacení Hegela můžeme chápat jako snahu nahradit tradiční nárok lásky k bližnímu srozumitelnějším pojmem podpory rozmanitosti v jednotě (resp. pojmem kultury). The essay examines Charles Taylor’s latest book The Secular Age (2007) by unveiling its Hegelian roots together with its debt to other critics of modernity and by considering some objections as well as Taylor’s answers. Taylor sketches two types of contemporary ethical projects. On the one hand he considers exclusive humanism, on the other the immanent antihumanism. The moral of Taylor’s story of modern secularism comes to his claim that the anti-humanism is enabled by humanism and humanism again by religiosity. According to him this comes to indispensability of religion: namely, some notion of transcendence is necessary for coherence of any set of values available to western man. Actually the originality inspiring its following is what he understands as the key element that is shared by the central claim of Christianity embodied in the notion of love (agape) overcoming the rigorism of explicit rules on the one hand and modern art as Ersatzreligion.(Not only) this aspect of Taylor’s recent work is rooted in his lifelong interest in Hegel, who looked for such pairing of the ethics of authenticity with a sense for community that could overcome the limits of reflective rationality. We can interpret Taylor’s amendement to Hegel as a substitution of „support for differentiation in unity“ (or simply „culture“) for „love for neighbour“. (shrink)

V následujícím textu nejprve zařadíme Kantovo dílo do kontextu osvícenské filosofie a přiblížíme jeho náhled na některé otázky tehdejší metafyziky a přírodní filosofie. Poté se zaměříme zejména na Kantovu svéráznou koncepci prostoru a času v rámci transcendentální estetiky a transcendentální logiky, kterou Kant systematicky představil v Kritice čistého rozumu. Následně přezkoumáme hlavní námitky, které filosofové i vědci vůči této koncepci vznesli. To nám pak bude odrazovým můstkem k závěrečné debatě o vztahu fyzikálních pojmů a teorií k metafyzice.

Članek prinaša štiri poglede na hermenevtiko glasbe, ki so osredotočeni na 1) vzpostavljanje hermenevtičnega obzorja, 2) zgodovinske umestitve hermenevtike glasbe, 3) teoretsko razmejitev glasbene povednosti v muzikologiji in 4) spoznavoslovne razmejitve glasbene povednosti. Osrednja pozornost pri vseh štirih pogledih je naravnana k vprašanju: katere epistemološke ravni kaže upoštevati, ko govorimo o hermenevtiki glasbe kot muzikološkem pojmu v najširšem smislu?Različne fasete, ki tvorijo hermenevtiko glasbe, zato narekujejo za glavni cilj prispevka: očrtati meje med hermenevtiko kot teoretskim sistemom, ki temelji na (...) metodah vzporejanja glasbenega stavka z "zunajglasbenimi" pojavi, in hermenevtiko kot "kulturno institucijo" ali pragmatičnim pristopom, ki poleg spoznavoslovnih prednosti prinaša tudi vrsto pasti.Four different sketches of musical hermeneutics are given, focused respectively on 1) the formation of the hermeneutical horizon, 2) historical framings of the musical hermeneutics, 3) theoretical division of the musical meaning within musicology, and 4) epistemological layering of the musical narrativity. The main focus of the four sketches is to discuss single issues arising from the following question: which levels of epistemology should be considered to define hermeneutics of music as a musicological term.Because of the various facets involved, the main aim of this article is to sketch the boundaries between hermeneutics as a theoretical system founded on comparative methods and hermeneutics as the "cultural institution", or a pragmatic approach, bringing about not only epistemological advantages but also a number of issues. (shrink)

Abstrakt/Abstract Na příkladu dvou myslitelů ze zcela odlišných období dějin filosofie lze předvést otázku nejobecnějších podmínek pravdivé řeči, které se projevují na pomezí sémantiky v užším slova smyslu a utváření širšího pojmu světa jakožto pojmu, k němuž patří vytyčení jasných mezí smysluplného vypovídání o tom, co je. Od této velmi obecné otázky se příspěvek obrací k užšímu tématu negace čili k pravidlům užití řeči, která je sice správná a v některých případech pravdivá, avšak postrádá svůj vlastní a specifický (...) korelát v plné osnově skutečnosti samé. Výchozími texty jsou zlomky Parmenidovy básně O jsoucím a její moderní výklady od čtení Russellova až po tzv. modální interpretaci, kladoucí důraz na motivy nutného jsoucího a nemožného nejsoucího, a dále pasáže z Wittgensteinova Traktátu i Filosofických zkoumání (§ 50). Podrobnější srovnání postoje obou myslitelů k negaci umožňuje prohloubit i rozšířit starší srovnávání Parmenidova argumentu o nemožnosti mluvit o tom, co není, a Wittgensteinova důrazu na nutnou existenci jednoduchých objektů. Choosing two thinkers from two entirely different periods of the history of philosophy, one can fruitfully illustrate the issue of the most general conditions of truthful speech, which take effect on the crossroad of the narrowly conceived semantics and a broadly construed concept of the world as a concept that implies the posting of neat limits of the meaningful linguistic articulation of what there is. From this very general issue, the article turns to the narrower question of negation, and thus of the rules of the use of the correct and sometimes true speech that, nevertheless, lacks its specific referent in the full structure of reality. The texts under scrutiny are the fragments of Parmenides’ poem On Being and its modern exegeses ranging from Russell to the modal interpretation that emphasizes the necessary being and the impossible not-being, plus passages from Wittgenstein’s Tractatus and also his Philosophical Investigation (§ 50). A more detailed comparison of the attitude of both thinkers towards negation helps to both deepen and expand the earlier suggested parallel between Parmenides’ argument about the impossibility to speak about what is not and Wittgenstein’s emphasis on the necessary existence of simple objects. (shrink)

Výsledkem rozboru lexikálního pole vražda a jemu příbuzných pojmů je zjištění, že tento pojem už ve svém významu obsahuje negativní hodnocení, na rozdíl od okolních pojmů. Avšak současná etika lokalizuje hodnotovost tohoto pojmu do slova špatný a soustředí se na jeho opak, slovo dobrý, jehož čistě etický význam se snaží izolovat. Plodnější však je chápat slovo vražda analogicky k jeho užití v justičním procesu soudem, kde z něj, ve formě rozsudku, dokonce plynou performativní a právní důsledky.An analysis of the (...) lexical field murder and its neighbouring concepts shows that this concept itself contains a negative value, as opposed to the other notions. But contemporary ethics tries to localize this negativity into the predicate wrong and concentrates on its opposite, good, whose purely ethical meaning it purports to isolate. But perhaps it is more useful to view the word murder analogically to its use in the judicial process, where performative and legal consequences follow. (shrink)

Tato práce se podrobně věnuje způsobu, jakým David Hilbert (1862–1943) pojal aritmetizaci geometrie v knize Grundlagen der Geometrie z roku 1899. Nejprve stručně představíme Hilbertovy předchůdce z téže doby, kteří buď po změnách v založení geometrie volali, nebo je již sami prostřednictvím axiomaticko-deduktivní metody zapracovali. Neopomeneme přitom, co dílu předcházelo v dřívějších Hilbertových přednáškách. Následně se pokusíme nastínit­ obsah prvních dvou kapitol knihy a vysvětlit dobové i věcné souvislosti, nutné k jejich pochopení. Představíme způsob implicitních definic základních pojmů a vztahů (...) v axiomech, a dále Hilbertovo rozdělení axiomů do skupin, přičemž se zejména zaměříme na axiomy spojitosti v kontextu s otázkou o její bezespornosti. K tomu popíšeme konstrukci aritmetického modelu axiomů geometrie, který Hilbert pro důkaz bezespornosti používá. V závěru se pokusíme nastínit hlavní důvody, které Hilberta k napsání díla vedly, a některé klíčové důsledky jeho pojetí axiomatiky geometrie. (shrink)

Lidská práva jsou v současné době předmětem řady komplexních otázek, které jsou politické, sociální či právní povahy. Abychom na otázky mohli smysluplně odpovídat, musíme brát ohled i na obecnější filosofické souvislosti a mít jasnější představu o tom, co lidská práva jsou a na jakých základech stojí. V předkládaném textu si klademe otázku, zdali máme v současné době k dispozici plně filosoficky fundovanou koncepci založení a legitimizace lidských práv. Předkládáme postupně různé současné přístupy, které jsou kandidáty na řešení tohoto problému a (...) přinášíme jejich kritické zhodnocení. Východiskem je pro nás představa lidských práv jako evidentních pravd a od ní odvozené přístupy zakládající je na racionální či emocionální evidenci. Dále se věnujeme možnosti náboženského založení lidských práv, přístupům přirozenoprávním, utilitaristickým a koncepcím vycházejícím z pojmu důstojnosti. Stručně jsou zmíněny i některé další související teorie a historický kontext analyzovaných pojetí. V závěru na položenou otázku odpovídáme, že zcela uspokojivá filosofická teorie lidských práv stále není k dispozici, a přinášíme také vlastní doporučení pro řešení předložených problémů zkoumaných teorií. (shrink)

Přehledová studie sleduje a analyzuje proměny pojmu sociální inovace. Na základě silné společenské poptávky se z původně dílčí, teoreticky nediskutované a nefixované kategorie stává kategorie obecná. Pokrývá širokou oblast nemateriálních inovací a zároveň se profiluje jako aktivita normativní a intencionální, zaměřená na obecně uznávané sociální cíle. Co do ideově-hodnotových orientací současných koncepcí sociálních inovací studie identifikuje kromě mainstreamu, který zůstává u otevřených hodnotových charakteristik, ještě směr emancipačně-mobilizační a sociálně-tržně odpovědný. V epistemologické rovině se teoretici sociálních inovací hlásí především k (...) praktickému experimentování, pragmatismu, teorii komplexnosti a principům transdisciplinarity. (shrink)

Tento text se zabývá rozborem pojmu sláva, jak je k nalezení ve filosofických pracích pruského krále Fridricha Velikého (1712-1786), jmenovitě pak v Rozpravě o posměváčcích (Discours sur les satiriques) a Rozpravě o hanopisech (Discours sur les libelles) z roku 1759. Fridrich v obou pracích odlišuje falešnou a opravdovou slávu, přičemž falešná sláva je pouhou pozorností davů bez hlubší podstaty, jde o slávu celebrit. Fridrich ji popisuje jako slávu Herostratovu, výjimečně pro ni používá slovo célébrité. Pravá sláva je pak popisována (...) slovem gloire a jde o etickou kategorii, o slávu, která je motorem činnosti velkých lidí a jejímž soudcem bude historie. Obě slávy jsou sice v obou rozpravách cílem pisatelů satiry a hanopisů, avšak ti místo pravé slávy dosahují pouhé známosti svého jména, pouhé pozornosti davů. Satira a hanopisy jsou v rozpravách odsouzeny proto, že nedosahují pravé slávy, o kterou by měly usilovat, ale pouze slávy falešné, jež je však eticky bezcenná. Klíčová slova: sláva, Fridrich Veliký, hanopisy, filosofie osvícenství, satira. (shrink)